Otázka odškodnění židovských obětí nacismu se již stala předmětem řady významných výzkumných projektů ve většině evropských zemí, avšak výzkum uznání a odškodnění Romů a Sintů ve většině zemí střední a východní Evropy stále chybí. Tento článek (S: I. M. O. N. – Shoah: Intervention. Methods. Documentation 11, 1/2024) se zaměřuje na uznání válečného utrpení Romů, Sintů a Židů na území dnešní České a Slovenské republiky a zkoumá, zda lze nalézt podobné způsoby uvažování českých a slovenských úředníků při posuzování utrpení těchto skupin. Existovaly specifické přístupy úřadů vůči Romům a Sintům, kteří přežili holokaust?

Analýza vychází z předběžných výsledků rozsáhlého výzkumu žádostí o osvědčení účasti v národním osvobozeneckém boji podle zákona č. 255/1946 Sb., který zůstal v platnosti i dlouho po rozpadu Československa v roce 1992. V České republice platil do roku 2015, na Slovensku je platný dodnes. Autorka ukazuje řadu podobností v negativních zkušenostech romských i židovských žadatelů. Například v obou případech byli z podání žádostí vyloučeni německy a maďarsky mluvící žadatelé. Také žadatelé, kteří přežili internaci v nacistických koncentračních táborech, získávali uznání svého utrpení snáze než Židé a Romové věznění v táborech spravovaných českými, slovenskými nebo maďarskými úřady. Díky dlouhodobé platnosti zákona napříč různými politickými režimy lze sledovat i dlouhodobé trendy. Nejvýraznějším z nich je odmítání a kriminalizace některých romských žadatelů, kteří čelili ponižování jak za komunismu, tak i v demokratickém období, a to až do počátku 21. století.

Stáhnout článek (v němčině)