Abstrakt:

Na základě studia konkrétní romské komunity, Romů Čoroman z rumunské Tulcey, v období let 1927–1947 nabízí tato kapitola antropologickou interpretaci vztahu mezi písemnými prameny uloženými ve státních archivech a ústními svědectvími shromážděnými v rámci komunity. V meziválečném období se Romové Čoroman pohybovali po Dobrudži z pracovních důvodů. Právě tato mobilita vedla k tomu, že byli v roce 1942 rumunským četnictvem deportováni do Podněstří jako Țiganii Nomazi („kočovní Cikáni“). Po návratu z táborů v roce 1944 se skupina usadila zpět ve svém regionu, v roce 1947 však čelila dalšímu mimořádnému násilí, když bylo v jedné z místních vesnic lynčováno dvanáct romských mužů. Autor propojuje a analyzuje jednotlivá vyprávění o těchto událostech, jak je zaznamenal od samotných Romů, s písemnými archivními prameny, aby ukázal jedinečnou roli zkušenosti pronásledování, její chronologii i aktéry. Kapitola jako celek vybízí čtenáře, aby přijal pohled tulcejských Romů na jejich vlastní dějiny a umožnil jim vyprávět je z jejich vlastní perspektivy, čímž vzniká etnografie násilí.

Grégoire Cousin (Univerzita ve Veroně, Itálie)

Petre Matei (Národní institut Elieho Wiesela pro studium holokaustu, Rumunsko)